Mohylovité kopečky rozseté kolem cesty neskrývají dávné hroby, ale zeminu převrstvenou po těžbě rud a dalším zpracování. Můžeme si u nich zavzpomínat na starověké a středověké hledače drahých kovů.

Bronzový pravěk

Do historie dobývání kovů v místech kolem řeky Litavky vstoupili lidé zřejmě již v mladší době bronzové před více jak třemi tisíci lety. Tehdy bylo Příbramsko člověkem poprvé významněji osídleno. Klima bylo sice v té době o něco příznivější než dnes, přesto nebylo zemědělství a dobytkářství zřejmě jediným impulzem ke kolonizaci této krajiny. Doklady metalurgie na Plešivci, hromadné i jednotlivé nálezy bronzových předmětů, slitky surové mědi či vzácně i čistého olova, stejně jako jejich prvkové analýzy naznačují, že prospektoři v okolí Příbrami objevili zdroje měděných rud, které následně využívali. Při té příležitosti zřejmě narazili i na zlato, jak naznačuje zlatá spirálka nalezená v jednom hrobě v Oborách.

Zlatí Keltové

Bronzová spona dvoukuličkově spojené
konstrukce z 3. – 2. století před n. l.
dokládá keltské osídlení Brodu u Příbrami
(Fotoarchiv Hornického muzea Příbram)

Ani z doby mnohem pozdější nemáme z Příbramska přímé důkazy o využívání zdejší nerostných surovin včetně zlata. To se týká i Keltů. Byli zručnými řemeslníky a prosluli právě zpracováním kovů, jak z našeho regionu dokládají nálezy na sídlišti v Příbrami-Brodu. Stopy po dobývání kovů však vesměs překryla pozdější středověká hornická činnost. A tak jen nepřímé doklady ve formě prvkových analýz hotových výrobků ukazují, že Keltové zdejší ložiska zlata, stříbra, olova a mědi znali. Zlaté keltské šperky a mince zvané duhovky pocházely především z vyrýžovaných zlatinek a valounků, neboť rýžování se dalo provozovat bez vysokých nákladů. Keltové používali žlaby vystlané ovčí kožešinou či svazky konopných vláken nebo opatřené hlubokými zářezy, kde se zlato zachytávalo. Poté se materiál dočišťoval na rýžovací pánvích, nebo v necičkách, ze kterých se získávalo surové zlato.

Středověká těžba a zpracování stříbra

Hornická činnost mezi Bohutínem a Březovými Horami, tedy v místech dnešního lesoparku, je prokazatelně doložena až od 13. století. Na tomto území se vyskytovaly rudy s obsahem stříbra, olova, zinku a dalších kovů.

Litavka se na území lesoparku klikatila mělkým údolím. Středověcí horníci postupovali při těžbě stříbronosné rudy od jejího břehu. Nejprve odkopali hnědavou kamenitou hlínu, ze které navršili haldu (odval). Nalezenou stříbrnou rudu vytřídili, nadrtili, vyplavili a vyhutnili přímo na místě v jednoduché pícce. Odval získaný hloubením těžební jámy byl tedy současně navršován odpadem z hutnické pece. Analýza zdejších strusek dosvědčila, že se tady těžila a hutnila stříbrná ruda.

Zpráva z dochované příbramské horní knihy (Bergbuch) výslovně uvádí, že Bernardu Wagnerovi a Kašparu Blankovi byly 5. února 1533 v deset hodin dopoledne propůjčeny všechny vodní strže a staré haldy, jež se mezi Suchomelovým mlýnem v Podlesí a kostelíčkem Bohutínským nalézají, a to i s jedním hutištěm, které si mohou udělat, kde uznají za nejlépe.

Během dalších staletí byly tyto haldičky, prozkoumávány ještě několikrát. Struska byla rozbíjena a nevytavené kousky rudy byly znovu taveny.

„Stříbrné“ Lazecké jamky

Tok Litavky byl tedy po několik staletí lemován řadami drobných zarostlých haldiček, pozůstatků po těžbě a úpravě stříbrnosné rudy. Haldičky se táhly v téměř nepřetržitém, několik kilometrů dlouhém sledu od Lázu až k dnešnímu Podlesí. Během 19. a 20. století jich ovšem většina zmizela. Zde v lesoparku zůstaly zachovány a říká se jim „Lazecké jamky“.

Stopy po rýžování zlata archeologové nezjistili zde, ale až v 5 km vzdálených Lázských jamkách na katastru obce Láz v lesíku východně od silnice z Příbrami do Rožmitálu. Byla tu nalezena výdřeva v rýžovnické jámě a podle zlomků keramiky nalezené u dřev byl objev datován do období mezi koncem 14. a počátkem 16. století. Štěrkopísky ze zdejších jam byly proplaveny a obsahovaly poměrně značný počet drobných zlatinek.

Trávy na vrcholcích haldiček

Čeleď lipnicovitých rostlin označovaná jako trávy roste po celém světě a dokázala se přizpůsobit životu na rozmanitých stanovištích. Nadzemní stonek se nazývá stéblo. Listy jsou úzké a dlouhé, drobné květy se skládají v klásky. Opylení obstará vítr. Plody zvané obilky mohou být velmi lehké, jako například u metličky křivolaké.

Metlička křivolaká - Avenella flexuosa Tato nenáročná tráva se u nás vyskytuje poměrně hojně od nížin až po horská stanoviště. Kvete od června do července. Přezimuje částečně v zeleném stavu, čímž umožňuje zimní pastvu zvěře.
Psineček obecný - Agrostis capillaris Patří k našim nejrozšířenějším travním druhům, najdeme ho na loukách, pastvinách, mezích, okrajích cest i ve světlých lesích. Roste na chudších půdách. Kvete od června do srpna.

Památná lípa Charlotty Masarykové

Lipa v roce 1935

Na břehu rybníčka, který podle ní dostal své jméno roste mohutná lípa srdčitá (Tilia cordata). Byla vysazena 25. dubna 1926 při stromkové slavnosti a pojmenována na památku Charlotty Masarykové, manželky prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka.

Lípa v roce 2015

Slavnost, kterou pořádala osvětová komise z Vysoké Pece, měla povzbudit lásku občanů ke stromům a uctění památky obětí první světové války. Při výsadbě byla pod kořeny lípy zakopána urna s pamětními listinami.

Slavnosti se účastnilo i volné sdružení rodáků osady bohutínské z Prahy, které zakoupilo pro své rodné obce a pro příklad budoucím generacím už během předcházejících čtyř let 420 stromků.

Za památný strom podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, byla Městským úřadem Příbram vyhlášena v roce 2015 pro svůj významný vzrůst, perspektivu i historický význam. V době vyhlášení byla vysoká 24 m a její obvod ve výšce 130 cm nad zemí činil 305 cm.

Nedaleko odsud je studánka, u které mi babička vždycky říkala „Dobrá studna v suchu vodu dává, dobrý přítel v nouzi se poznává.“

• Cílem hry je dostat jako první všechny kuličky své barvy do důlku (jamky). Důlek vyhloubíte tak, že se například zatočíte na patě.
• Nejdřív každý hodí jednu kuličku od čáry hodu k důlku (rozhoz k důlku). Kdo je blíž, rozhodne, kdo začne v první hře.
• První hází všechny své kuličky (po jedné nebo i více najednou) z čáry hodu k důlku a snaží se jej zasáhnout. Pak udělá to samé jeho soupeř.
• V další části hry se pokračuje cvrnkáním. Každý cvrnká jen do svých kuliček, hráči se střídají po jednom cvrnku bez ohledu na to, jestli kulička skončila v důlku.
• Správný cvrnk je definován jako pohyb pouze jednoho prstu, přičemž se smíte dotknout jen své (jedné) kuličky. Ta pak může zasáhnout jakoukoliv jinou, i soupeřovu.
• Kdo má první všechny své kuličky v důlku, vyhrává hru.