Cesta nás vede po levém břehu Litavky, takže pravobřežní louky jen občas zahlédneme mezi stromy. Všechna zajímavá místa však nenajdeme hned u cesty.

Lokality závislé na vodě

Po hornické a hutnické činnosti zůstaly ve zdejší krajině kromě mohylovitých pahrbků i jámy. Některé z nich byly zformovány do soustavy rybníčků. Vznikly tak podmínky vhodné pro mokřadní společenstva.

Nejcennější rostlinou zde je chráněná vachta trojlistá, kterou můžeme najít vpravo pod hrází Černého jezírka, pár desítek metrů od našeho stanoviště ve směru od řeky. Příkré břehy rybníka sice rostlinstvu příliš nepřejí, ale ve vachtové bažince pod hrází najdeme řadu vlhkomilných rostlin. Vachta trojlistá je zde ale ohrožena vzrůstajícími dřevinami, které její stanoviště příliš zastiňují.

I jinde v lesoparku se s pestrými mokřadními porosty setkáme spíše v zamokřených sníženinách než na březích větších nádrží. Na dalších mokřadních plochách upoutá orobinec širokolistý sousedící s ostřicí štíhlou nebo přeslička poříční. Pro tyto rostliny je typický nejen vysoký vzrůst, ale také rychlé rozrůstání porostu pomocí oddenků. Mezi zelenou záplavou počátkem léta zasvítí květy kosatce žlutého.

Kvetoucí bažinka

Pro mokřady je důležité, aby byly po většinu roku vodou zaplaveny nebo alespoň vodou nasyceny dostatečně dlouho. Jinak se zde nevyvine mokřadní rostlinstvo. Jedním z typů sladkovodního mokřadu je bažina, jejíž vodou prosycená půda může být navzdory pojmenování doslova kvetoucí zahradou.

	Vachta trojlistá - Menyanthes trifoliata V dobách, kdy lidé ponechávali mokřady svému osudu a nesnažili se každý metr čtvereční odvodnit a přeměnit na zemědělskou půdu, byla vachta rostlinou hojně rozšířenou a využívanou. Známy byly její léčebné účinky při žaludečních potížích a nechutenství, kvůli hořké chuti se jí dokonce říkalo hořký jetel. Kdysi se přidávala do piva a do dnešních dnů je nezbytnou přísadou bylinného likéru Becherovka. Zásluhou Hydrobotanického ústavu v Třeboni lze dnes vachtu trojlistou pěstovat uměle. Volně rostoucí rostliny je přísně zakázáno trhat. Bílé květy uspořádané v hustém a přímém hroznu můžeme spatřit od května do června, kdy tato jinak nenápadná mokřadní bylina kvete, příležitostí pro toto pozorování však mnoho nemáme. Na příbramském a březnickém Podbrdsku byl její výskyt v posledních dvaceti letech zaznamenán jen na třech lokalitách, v samotných Brdech pouze na jediné.
	Blatouch bahenní - Caltha palustris Často se již s prvními listy na lodyze objevuje několik květů, které časně, zpravidla v dubnu, rozkvétají. Blatouch vyžaduje vlhká až mokrá stanoviště. Než se z mírných otrav mnoha lidí zjistilo, že rostlina je jedovatá, trhaly se mladé listy blatouchu do jarních zeleninových salátů a šťáva z květů se užívala k barvení másla.
	Pomněnka bahenní - Myosotis palustris Od května až do začátku podzimu nás v blízkosti vachtové bažinky přivítají také kvetoucí pomněnky. Květy jsou zprvu růžové, pak světle modré se žlutým středem. Lidově se jí proto říkalo žabí nebo rybí očko. Pro pomněnku bahenní je charakteristická čtyřhranná lodyha.

Zelený mokřad

Z plochy zamokřených území lidé neustále ukrajují. Buď se snaží mokřady vysušit, případně zavézt nějakým materiálem včetně odpadu, nebo naopak zaplavit. Jenže ani pole, ani rybníky nemohou poskytnou útočiště mokřadním druhům a mizející lokality nezastoupí ani v dalších úkolech. Mokřady jsou totiž po deštných pralesech a korálových útesech územím s největší biologickou aktivitou, dokáží snížit následky povodní a účinně vstřebávat znečištění.

V lesoparku se na malých plochách setkáme s několika typickými mokřadními druhy. Není bez zajímavosti, že přirozené procesy, které ve společenstvech mokřadních druhů probíhají, účinně odstraňují organické znečištění i škodlivé látky z vody. Proto jsou tyto rostliny například vysazovány do kořenových čistíren odpadních vod.

Orobinec širokolistý - Typha latifolia Jeho porosty mohou být až dva a půl metru vysoké. Díky typickému tvaru květenství si vysloužil mnoho názvů – palička, doutník, cigáro, bednářská stýle. Lidé dříve jeho oddenky hojně využívali v kuchyni, chmýr ze zralých palic sloužil jako náplň do peřin nebo polštářů, z listů se pletly rohože, košíky, klobouky, nebo je bečváři používali jako těsnicí materiál při výrobě sudů.

Ostřice štíhlá - Carex acuta Vytrvalá, vzpřímeně rostoucí bylina dosahuje výšky 30 až 150 centimetrů, takže tvoří výrazné porosty. Na dotek drsná lodyha je ostře tříhranná. Ostřice patří do čeledi šáchorovitých, mezi které se řadí také šáchor papírodárný, který roste v Egyptě a je známý jako surovina k výrobě papyru.

Přeslička poříční - Equisetum fluviatile Dává přednost slunným stanovištím a špatně snáší jejich vysoušení. Z její lodyhy vyrůstají větve, stejně jako tomu bylo u obřích stromových přesliček v období prvohor. V současnosti může při vhodných podmínkách dosáhnout výšky až 150 centimetrů.

Kosatec žlutý - Iris pseudacorus Na rozdíl od chráněného kosatce sibiřského rostoucího v prostoru lazeckého lada je výskyt tohoto druhu u nás v současné době hojný. Najdeme ho na březích stojatých a mírně tekoucích vod nebo na místech zaplavovaných.

Hmyz a mokřady

Na mizení mokřadů se také podepsala lidská nevraživost vůči komárům. Velké množství hmyzu potřebuje ke svému rozmnožování vodní prostředí. Odvodnění takovýchto stanovišť sice vedlo k poklesu hmyzích populací, ale s nimi se z krajiny vytratilo i mnoho druhů zvířat. Když z krajiny zmizí mokřady schopné zadržovat vodu, dochází častěji k povodním, a s nimi jde ruku v ruce kalamitní množení komárů.

Komár pisklavý - Culex pipiens Živí se nektarem z rostlin. Krev sají pouze samičky kvůli zdárnému vývoji vajíček. Vajíčka kladou do vody, kde se díky plovákům vznášejí na hladině. Také komáří larvy a kukly žijí ve vlhkém prostředí nebo přímo ve stojaté vodě. Larvy mají na předposledním zadečkovém článku dlouhou dýchací trubičku, kterou se zavěšují k hladině. Zakuklí se po třech svlékáních. Narozdíl od většiny ostatního hmyzu jsou komáří kukly pohyblivé.

Pakomár kouřový - Chironomus plumosus Vzhledem připomíná komáry, ale na rozdíl od nich dospělí pakomáři nesají krev a ani žádnou jinou potravu. Samička po nakladení vajíček hyne. Larvy pakomárů se vyvíjejí u dna rybníků a živí se mikroorganismy, aby dosáhly patřičného vzrůstu a mohly se zakuklit. Když je kukla plně vyvinutá, začne stoupat k hladině. Nejtěžší je pro ni překonat povrchové napětí vody. Na vzduchu dospělec protrhne schránku, vyleze, usuší křídla a vzlétne.

Mlýn Dolejší Fiala

V lukách na pravém břehu Litavky se ukazuje rozlehlé stavení mlýna. První zmínka o něm pochází z roku 1551, kdy byl v jeho sousedství zaražen nový Panenský důl. Tento mlýn s pilou měl výhodu, že mohl používat kromě Litavky také vodu přitékající sem z pramenů od vsi Kozičína. Všechna voda se schraňovala stejně jako u ostatních zdejších mlýnů v nádržce nad mlýnem. Tyto prastaré nádržky však vzaly za své po polovině minulého století.

Krajánek

Krajánek byl mlynářský pomocník, který putoval krajem od mlýna k mlýnu. Na mlýně byl vždy vítán, protože přinášel nové zprávy a klepy. Někdy dohazoval i sňatky, prodej technologie či nemovitostí. Mlynářský krajánek byl dobře znalý řemesla a tak bez dlouhého zaučování mohl přiložit ruku k dílu. Mlynář mu platil noclehem stravou a nějakou skromnou odměnou. Byl-li krajánek kuřák, bylo pravidlem, že musel vždy na noc odevzdat mlynáři fajku a tabák, aby náhodou nezapálil mlýn.

Na jednom místě zůstával jen když bylo pro něj dost práce, potom šel zase dál. Zdržel se dva tři dny i měsíc. Někteří po celý rok a střídali se až po vánocích na Štěpána. Pak je to už zase táhlo jinam. Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali.

Někteří krajánci putovali dolů po vodě, jiní opačně proti vodě s pohrdavým úšklebkem, že: "Po vodě plave kdejakej póvl". Většinou byli svobodní, případně vdovci. Nemuseli to být žádní mladíci, mnohdy putovali krajem až do pozdního věku, dokud to jejich fyzická kondice dovolovala. Jejich stavovským znakem byla placatá čepice, vak na osobní potřeby a deka úhledně smotaná do ruličky zavěšená na řemínku u pasu. Často, aby ušetřili boty, nosili je svázané za tkaničky přehozené přes rameno a šlapali krajem jen tak bosky. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.

Mokřady zadržují a čistí vodu a na čistou vodu si my ledňáčci potrpíme. Tak se pusťte do úkolů!