Čolci

Čolci k rozmnožování využívají stojaté vody, nejlépe zarostlé litorální vegetací (a to jak ponořenou = submerzní, tak vynořenou = emerzní). Vzhledem ke zranitelnosti dospělců a zejména pak jejich larev se s nimi dnes již prakticky nesetkáme ve větších vodních nádržích, které jsou vesměs využívány k chovu ryb a v nichž zarostlé mělčiny nenajdeme.

Čolci zimují v úkrytech na souši, některé druhy i ve vodě. Páření a kladení snůšek probíhá zhruba od začátku března do konce dubna, a to výhradně ve vodě. Dospělí čolci pak po nějakou dobu ještě setrvávají ve vodě a poté vyhledávají suchozemské prostředí.

Samička nakladená vajíčka pečlivě po jednom lepí pomocí zadních nožek do listů vodních rostlin. Vylíhlé larvy jsou od počátku dravé (stejně jako jejich rodiče) a živí se převážně drobnými bezobratlými živočichy, i když ty vzrostlejší nepohrdnou ani drobnými obratlovci včetně svých menších sourozenců. K proměně (metamorfóze) v malé čolky dochází v závislosti na mnoha faktorech, jakými jsou druh čolka, nadmořská výška, teplota vody, počasí nebo dostupnost a množství potravy v období zhruba od června do počátku září. Po metamorfóze žijí na souši. Pohlavně dospívají zhruba po třech letech.

V suchozemské fázi života obývají čolci vlhká stanoviště, kde se živí drobným hmyzem, pavouky, svinkami a malými červy. Do vody opět vstupují buďto za účelem zimování, popřípadě až brzy na jaře zplodit novou čolčí generaci.

Na území lesoparku byl zaznamenán výskyt dvou silně ohrožených druhů – čolka obecného a čolka horského. Samci obou druhů mění v době rozmnožování velmi výrazně svůj vzhled – zatímco u čolka obecného se jim vytvoří na hřbetě i ocasu vysoký kožní hřeben, samci čolků horských mají často až jasně modré zbarvení s nízkým, žlutočerným hřebínkem, táhnoucím se středem zad od zátylku až ke špičce ocasu. Břišní strana těla je u čolka horského výrazně žlutooranžově až sytě oranžově zbarvena. Bříško u čolka obecného je nevýrazně žlutooranžové, někdy se skvrnami. Samičky obou druhů jsou méně nápadné, bez kožních hřebenů a ani jejich zbarvení se ve srovnání se suchozemskou fází života příliš nemění.

Ropuchy

V lesoparku byl prozatím potvrzen výskyt ropuchy obecné. Ropuchy obývají především suchozemské prostředí, a to často ve značné vzdálenosti od vodních nádrží, kde se hromadně soustřeďují pouze v době páření a kladení snůšek, což bývá nejčastěji v průběhu měsíců března až dubna. Pokud musejí ropuchy při přesunu k vodním nádržím překonávat silnice, jsou jich ohromná množství usmrcena projíždějícími automobily.

Samička klade velké množství vajíček. Vajíčka jsou pospojována do dvou dlouhých šňůrek, které se dobře zachycují blízko pod hladinou ve vodní vegetaci či potopených větvích. Tak mohou být vajíčka lépe vystavena slunečním paprskům a jejich vývoj probíhá v prohřáté vodě úspěšněji a rychleji. Jedna samička může naklást najednou až několik tisíc vajíček, ze kterých se zhruba za dva týdny vylíhnou pulci. Pulci se pohybují po nádržích v obrovských černých hejnech. Metamorfóza pulců probíhá u ropuchy obecné nejčastěji během června, kdy miniaturní ropušky v obrovských počtech opouštějí vodu. Dospělosti se však dožívá pouze mizivé procento z nich.

Na souši se ropuchy živí červy, plži, svinkami, pavouky a hmyzem. Na lov se vydávají v noci, přes den jsou ukryty v dírách či pod kameny.

Skokani

Na území lesoparku se můžeme setkat se třemi druhy skokanů – skokanem hnědým, skokanem zeleným a skokanem štíhlým, který se zde v posledních letech nově objevil. Zatímco skokan hnědý a skokan štíhlý obývají kromě období kladení snůšek suchozemské prostředí, tráví skokan zelený většinu svého života ve vodě nebo v její bezprostřední blízkosti. Skokan hnědý a skokan zelený zimují většinou ve vodě, a to jak v potocích, tak na dně nádrží. V tomto období pokrývají spotřebu kyslíku pouze tzv. kožním dýcháním, což jim umožňuje tenká a bohatě prokrvená pokožka.

Specifické hlasové projevy samečků ohlašují dobu páření, která probíhá u skokanů hnědých a skokanů štíhlých časně na jaře, mnohdy ještě před úplným roztátím sněhu a ledu. Samice pak kladou do sluncem prohřátých mělčin vajíčka v kulovitých shlucích, které po nakladení silně nabobtnají a v průběhu vývoje vyplouvají ode dna k hladině. Zatímco skokani hnědí kladou snůšky hromadně, a ty pak tvoří na hladině velké kompaktní „koláče“, přichycují samice skokanů štíhlých snůšky jednotlivě k vegetaci nebo ponořeným větvím, a ty jsou pak stéblem nebo větvičkou jakoby propíchnuty.

Jak už jméno napovídá, skokani mají silně vyvinuté zadní nohy, což jim umožňuje například v případě skokana štíhlého skákat až do vzdálenosti větší než jeden metr, ale také dobře plavat a potápět se. Kromě mnoha dalších negativních faktorů jsou skokani v současné době ohrožováni vysušováním krajiny a zejména pak neustálým úbytkem vhodných reprodukčních ploch, kde by jejich larvy nebyly ohroženy hlavně předimenzovanou rybí obsádkou.

Plazi

V prostoru lada se můžeme setkat také s některými druhy plazů. Kromě ještěrky obecné, slepýše křehkého a užovky obojkévé je zde prokázán i výskyt kriticky ohrožené zmije obecné. Navzdory obecným představám o zmijích jako obyvatelích vyprahlých prosluněných strání jim vlhké prostředí rozhodně nevadí – naopak zdejší luční lado pro ně představuje ideální stanoviště.
I když je zmije obecná jediným jedovatým hadem žijícím u nás a budí tak ve většině lidí až panickou hrůzu, je to had velice plachý a před člověkem se vždy raději skryje. Uštknutí tak hrozí pouze ve výjimečných případech, kdy na hada šlápneme. Pro zdravého dospělého člověka by navíc uštknutí zmijí nemělo představovat významnější problém. Jiná je ovšem situace u malých dětí, lidí starých nebo nemocných.

Vegetace

Tůňka zarůstá zblochanem vzplývavým, mokřadní travou z čeledi lipnicovitých. Tato vytrvalá, řídce trsnatá tráva byla lidmi dříve vyhledávána, protože poskytuje jedlé obilky. Ty se vařily a připravovala se z nich kaše. Také je bylo možno semlít na mouku, ze které se pekl chleba. V Evropě byl zblochan ekonomicky významnou rostlinou ještě v 19. století.

Původně vlhké louky, jakou je zdejší kosatcové lado, zabíraly dříve podstatně větší území jak směrem k Lazci, tak směrem do prostoru dnešního lesoparku. Dnes zdejší lado, na jehož okraji tůňka leží, představuje jeden z posledních kvalitních porostů v nivě Litavky.