Na tomto zastavení opět obrátíme pozornost k řece, která dala vzniknout nivě a rozmanitému životu na březích.

Říční niva

Zatímco při vstupu do lesoparku u stadionu jsme Litavku spoutanou betonovým korytem sotva poznávali, v jeho jižní části proudí řeka volněji. V zákrutech, tůňkách a tišinách přirozeného toku pulzuje život.

Do úzké nivy Litavky, tedy do té části území, kterou řeka ovlivňuje, sytí vodou a vytváří tu nánosy, počítáme nejen samotné koryto, ale též břehový lem rozšiřující se až do podoby lužního lesa či vlhkých luk. Přirozená říční niva je vodní zásobárnou, pojme větší objem vody při zvýšených průtocích a zároveň v době s nízkými srážkami zásobuje vodou samotnou řeku.

Vzhledem k charakteru podhorské říčky má Litavka větší sklon k rozvodnění, k němuž dochází buďto na jaře při tání sněhu, nebo při velkých deštích v druhé polovině léta. Udržet co nejvíce vody tam, kam spadla, tedy v říční nivě, je tou nejlepší prevencí před ničivými povodněmi v níže položeném území.

Stromy a louky kolem Litavky

Než se na tomto území usídlil člověk, převládal v říční nivě Litavky lužní les, který vyžaduje vysokou hladinu podzemní vody a čeká na pravidelné záplavy. Světlomilné byliny v takových lesích rozkvétají časně zjara, protože po olistění stromů se v bylinném patře daří spíše stínomilným druhům.

Lužní les představoval pro naše předky území těžko využitelné. Proto neprostupnou džungli plnou malých močálů a hmyzu lidé odvodňovali, odlesňovali a zakládali stavby, které umožňovaly využití vodní síly.

Většina takto vzniklých luk na obou březích řeky byla v majetku jednotlivých mlynářů, kteří každý kousek půdy pečlivě obdělávali a měli nad svými mlýny dokonce i zahrady a chmelničku. Pravidelným kosením pak vznikly druhově bohaté vlhké louky.

Změna nastala až s kolektivním zemědělstvím po druhé světové válce, kdy luční pozemky přestaly být obhospodařovány a pozvolna se změnily na luční lada. Plochy těchto historických luk jsou protkané korytem říčky a většinou již nefunkčními mlýnskými strouhami. Díky řadám olší, které původně vyrostly na jejich březích si můžeme všimnout, kolik mlýnských náhonů a jalových struh tady vlastně bylo.

Porosty olší lepkavých účinně zpevňují břehy vodních toků. Olše jsou také zdrojem potravy pro rozmanité ptactvo, jemuž poskytují přirozené útočiště. Olšiny tu zpestřují další druhy dřevin, zejména javor klen a mléč, dub letní, jasan ztepilý, vrba křehká a v keřovém patru bez černý.

	Olše lepkavá - Alnus glutinosa Rychle rostoucí strom z čeledi břízovitých u nás roste hojně, a to zejména v blízkosti vod. Kořenový systém se rozvíjí do plochy, takže olše může růst i na trvale zamokřených stanovištích. Snadno ji poznáme podle plodenství - šištic. Listy se na podzim nezbarvují, ale opadávají zelené.
	Javor klen - Acer pseudoplatanus a Javor mléč - Acer platanoides Křídlaté dvounažky, zvané lidově „nosy“, jsou typickým poznávacím znamením javorovitých. Tato jejich semena mohou doletět poměrně daleko, navíc mají vysokou klíčivost, takže ve směru po větru od javorového stromu roste vždy mnoho semenáčků. Zatímco na klenu vyrůstají dvojnažky, které svírají téměř pravý úhel, dvojnažky javoru mléče jsou semknuté v úhlu tupém. Javor mléč získal své jméno po mléce, které vytéká při utržení z listového řapíku.
	Jasan ztepilý - Fraxinus excelsior trom dává přednost vlhkým, výživným půdám, ale nesnese stojatou vodu. Vysazuje se na zpevnění břehů vodních ploch i svahů, protože díky bohatě rozvětveným kořenům netrpí vývraty. Slouží také jako okrasná dřevina. Zatímco nenápadné květy brzy opadávají, svazky zelených křídlatých nažek jsou jeho výrazným znakem. Listy se na podzim barví do světle žluta.
	Vrba křehká - Salix fragilis Častěji než na břehu Litavky se vrby vyskytují v blízkosti starých mlýnských struh v pravobřežní i levobřežní části lesoparku. Rychle rostoucí dřevina je náročná na světlo a vlhkost půdy, ale odolná vůči mrazu. Vysazuje se ke zpevňování břehů podél potoků, ale její proutí, jak už jméno „křehká“ napovídá, není příliš hodnotné, protože se snadno láme.

Ptáci žijící v blízkosti Litavky

V blízkosti vodních toků se daří mnoha druhům ptáků, které přitahuje kombinace dostatku potravy, zejména hmyzu, a množství úkrytů v břehových porostech. I kolem Litavky můžeme zaslechnout, jak se z keřů ozývá zpěv pěnic a cvrčilek. S koncem léta však zejména hmyzožraví ptáci odlétají do teplejších krajů.

Ledňáček říční - Alcedo atthis Vyskytuje se u pomalu tekoucích vod Evropy, jižní Asie a severní Afriky. Přestože se jmenuje ledňáček, tuhé zimy příliš nemiluje a tak se na zimu např. z Ruska stěhuje k nám do střední Evropy. Na našem území však žije celoročně. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodu. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích.
Budníček menší - Phylloscopus collybita Jméno budníček si tento pták vysloužil tím, že se hnízda, která samečci budují při zemi z trávy a listí, podobají krytým kulatým budkám. Samičky přilétají ze zimovišť s asi čtrnáctidenním zpožděním. Všechny druhy budníčků jsou tažné. Budníčci menší odlétají od srpna do října, ale zimují často již ve Středomoří.
Cvrčilka zelená - Locustella naevia Drobný hmyzožravý pták hnízdí v mokrých lukách s vrbovým křovím, kde si v nejhustší rostlinné spleti staví hluboké hnízdo z listů trav. Jednotvárně zvonivé cvrčení připomínající kobylku vyluzuje sameček schovaný někde v podmáčeném křoví. Cvrčilka zelená je tažný pták, začátkem září odlétá do severní až tropické Afriky a ze zimovišť přilétá koncem dubna.
Pěnice hnědokřídlá - Sylvia communis Tento tažný pták přilétá z Afriky a Arabského poloostrova poměrně pozdě – na přelomu dubna a května. Protože hnízdo staví ve výšce okolo půl metru, potřebuje, aby vegetace byla v plném růstu. Živí se hmyzem do velikosti vážky a bobulemi. Při zpěvu na sebe často upozorní tím, že při něm vyletuje do vzduchu.
Pěnkava obecná - Fringilla coelebs Svá mláďata krmí výlučně hmyzem, ale dospělí jedinci se živí i semeny rostlin. Hnízda si pěnkavy staví v hustých křovinách nebo na stromech, u kmene nebo v rozsoše větví. Zvenku bývá hnízdo maskováno lišejníky, takže na stromové kůře dokonale splývá s podkladem. Naše pěnkavy jsou převážně tažné, jejich zimoviště leží v jihozápadní Evropě.

Račí mor

Do Vyskopeckého rybníka a Litavky na území celého příbramského lesoparku byl zavlečen severoamerický rak pruhovaný. Tento druh přenáší tzv. račí mor, který hubí původní evropské raky. Pokud se račí mor někde vyskytne, uhynou většinou všichni raci v celém toku i jeho dostupných přítocích. Rakům pruhovaným račí moru příliš neškodí.

Původcem nemoci je „plíseň“ Aphanomyces astaci. Roste na těle raků a do vody uvolňuje pohyblivé spory, které napadají další jedince. Spory mohou bez raků přežívat ve vodě či vlhku minimálně týdny. Jedná se o parazita raků – rybám nebo třeba savcům neubližuje – charakteristickým průvodním jevem výskytu račího moru je tak skutečnost, že na lokalitě naleznete pouze uhynulé raky, nikoliv ryby, škeble apod., jako je tomu např. v případě otravy.

Bohužel hrozí postupné vyhynutí raka říčního (a dokonce raka kamenáče) v celém povodí Litavky, které zasahuje až na Křivoklátsko.

Co dělat, aby se nákaza nešířila dál

1. Nevypouštějte žádné raky do přírody
2. Nepřenášejte ani naše raky do jiných toků. Mohou být nakaženi račím morem.
3. Často dezinfikujte rybářskou výstroj.
4. Nepřevážejte ani ryby mezi lokalitami s výskytem moru
5. V případě podezřelého úhynu raků nebo pro další informace kontaktujte zoologa Hornického muzea v Příbrami

Poleťme k řece! Představím ti svoje kamarády. Nemají rádi ryby, takže se výborně doplňujeme.