Lesopark i město Příbram jsme nechali za zády a vstoupili jsme na území staré hornické obce Bohutína. Stojíme na hrázi Vysokopeckého rybníka, napájeného vodou řeky Litavky.

Vysokopecký rybník

Část struh mezi Lázem a Bohutínem. Vysokopecký rybník zvaný „Pecovák“ byl založen krátce po začátku 18. století jako malý rybníček pro potřeby železářského závodu, tedy pece a hamru, které nechalo vybudovat nad někdejším Vokačovským mlýnem město Příbram. Když se stal zdejší železářský závod nevýnosným, potýkaly se doly na Březových Horách s nedostatkem vody pro pohon důlních strojů a úpravu vytěžené rudy. Proto mezi roky 1768 až 1770 byl pod vedením rybníkáře Matěje Blažka vystavěn rybník, který se velikostí blížil tomu dnešnímu. Rybník byl budován a vylepšován až do poloviny 19. století. U rybníka vznikl dům správce, který dohlížel nejen na údržbu rybníka, ale i struh vedoucích vodu k dolům. Vodní díla v oblasti historického báňského revíru Příbramska sestávala z pěti velkých báňských rybníků o celkové objemové kapacitě 3 mil. m³ s roční dodávkou 15 mil. m³ (Ilustrace Jan Čáka) Ještě koncem 18. století byl vybudován nedaleký Vokačovský rybník. V dalším století přibyl rybník Lázský, Pilský a Hutnický. Některé z rybníků jsou využívány jako zdroje pitné vody. Systém vodních děl dodnes oživuje a dotváří krajinu, stal se také domovem mnoha rostlinných a živočišných druhů. Hráz rybníka byla udržována bez jakéhokoli porostu. Duby zde byly vysazeny až ve 30. letech 20. století. V druhé polovině 20. století tehdejší podnik Rudné doly rybník upravil na koupaliště s písečnou pláží, plaveckým bazénem, brouzdalištěm, skluzavkami, půjčovnou loděk, občerstvením a dokonce i s tanečním parketem na pontonech. Vysokopecký rybník v roce 1969 V současnosti voda z Vysokopeckého rybníka slouží pro potřeby příbramské teplárny a rybník je využíván ke koupání a sportovnímu rybaření.

Obec Vysoká Pec

Malebná obec Bohutín se skládá ze čtyř částí: Bohutína, Havírny, Tisové a Vysoké Pece. Jak už napovídá jméno Vysokopeckého rybníka, ocitli jsme se v části Vysoká Pec. Vyobrazení původní vysoké pece, která stávala pod současnou hrází, můžeme vidět na informačním panelu, umístěném na druhé straně rybníka. Místo železářského závodu nás vítá klidná vodní plocha vyhledávaná rybáři a zastíněná vzrostlými stromy. Až se zdráháme uvěřit, že zdejší území po několik staletí formovala intenzívní práce horníků a hutníků.

I když se zde už několik desetiletí netěží, krajina si v sobě otisky hornické minulosti stále uchovává. Ostatně právě kvůli bohatým rudným ložiskům a hutnickému zpracování vytěžené rudniny sem lidé odpradávna přicházeli. Kromě mlynářů a jejich rodin se však zdejšími trvalými usedlíky stali teprve dělníci a řemeslníci, kteří si na počátku 18. století postavili své chalupy kolem vysoké pece a hamru. V roce 1720 vznikla z této hamernické kolonie obec Vysoká Pec.

Podbrdsko – železné srdce Království Českého

Železná ruda se na Příbramsku začala těžit už v první třetině 17. století. Na přelomu století nastala po železe velká poptávka. Příbramské stříbrné doly vykazovaly tehdy zanedbatelný zisk, proto hormistr Jakub Bittner navrhnul městské radě, aby začala vlastními silami zpracovávat vytěženou železnou rudu stejně jako jiné místní suroviny, a tak si opatřila dobrý zdroj příjmů. Jedním z kroků bylo zřízení zdejší vysoké pece v letech 1702-1704.

Oproti dřívějším pecím zvaným dýmačky byla vysoká pec výraznou technologickou novinkou. Jak už název napovídá, nová pec ve tvaru jehlanu či komolého kužele byla vyšší a měla větší objem. K dosahování vyšších teplot přispívaly i měchy poháněné vodními koly.

Hamr neboli vodní kovárna , kde se vytavené železo zkujňovalo, byl v této době nedílnou součástí železářského závodu a byl zde vystavěn roku 1705. Když k němu později přibyly další dva hamry, byl označován jako prostřední.

Průřez vysokou pecí

Vysokopecká huť zpracovávala železnou rudu z blízkých nalezišť – z Matějské štoly v Příbrami, z Hatí, ze Žežic, ale i ze Ševčinské a Řimbabské žíly. Příznivé roky však skončily po půl století. Kromě sedmileté války se na útlumu železářství odrazil výrazný nedostatek dřeva v okolních lesích. Železo se neprodávalo, lidé odešli. V roce 1766 se huť připomíná jako rozpadlá a v roce 1784 rozhodlo město Příbram o jejím zboření.

Vysoká pec umožnila zpracování většího množství vsázky tvořené rudou, palivem a struskotvornými přísadami, které se průběžně naváží do kuželovité šachty. Zespodu je do pece vháněn proud vzduchu. Jak materiál klesá do spodní části pece, dostává se do oblasti stále vyšších teplot. Z pece se pravidelně vypouští struska a surové železo.

Struska z vysoké pece se ukládala hned v jejím sousedství. Když byl Vysokopecký rybník ke konci 18. století přestavěn, bylo upraveno i okolí. Hromady strusky byly rozvezeny a terén srovnán. Kusy strusky se však dosud dají najít podél břehů Litavky.

Hormistr Jan Antonín Alis

Ve Vysoké Peci se roku 1732 narodil Jan Antonín Alis, syn Františka Alise, příbramského šichtmistra a jeho manželky Alžběty. Jan Antonín odešel záhy do Kutné Hory. Zpět ho přivedlo jmenování novým hormistrem a huťmistrem a nelehký úkol pozvednout upadající a zadlužené příbramské hornictví.

Alis jako skvělý organizátor dokázal prosadit novou strategii a to dobývání rud z hlubších partií bohutínského a březohorského ložiska. Ze ztrátového báňského závodu se jakoby zázrakem stal jeden z nejproduktivnějších podniků rakouského mocnářství a stoupající výtěžky stříbra a olova se projevily na prosperitě celé Příbrami. Pro nově zakládané hluboké doly bylo zapotřebí velkého množství vody, které by pohánělo vodotěžné stroje. Proto Alis přistoupil k vybudování Vokačovského rybníka. Alisovy reformy se osvědčily, a tak mohl roku 1799 odejít na zasloužený odpočinek. Jan Antonín Alis umírá v roce 1801.

Portrét Jana Antonína Alise se nezachoval. Na rytině z 18. století si můžeme prohlédnout hormistra ve slavnostní uniformě.

Rudolfka

Fotoarchiv Hornického muzea Příbram

Když půjdete po hrázi a pohlédnete přes vodní hladinu k jihozápadu, uvidíte nad korunami stromů důlní věž. Původně tento důl slavnostně pojmenovali po korunním princi Rudolfovi.

Na fotografii si můžeme prohlédnout, jak Rudolfův důl vypadal v roce 1898. Označení Rudolfka se vžilo i pro železobetonovou těžní věž, kterou můžeme vidět z hráze Vysokopeckého rybníka dnes. Nebylo to však jeho poslední pojmenování. (Fotoarchiv Hornického muzea Příbram)

Fotoarchiv Hornického muzea Příbram

Po první světové válce byl důl přejmenován na Bohutín II, posléze dostal jméno Generál Štefánik a roku 1953 mu přidělili jméno 25. únor. Na fotografii je zachycen stav na počátku dvacátých let 20. století. (Fotoarchiv Hornického muzea Příbram)

Fotoarchiv Hornického muzea Příbram

Ještě v době, kdy se důl jmenoval Štefánik, se rozhodlo o jeho modernizaci a elektrifikaci. Na fotografii vidíme 37,5 metru vysokou železobetonovou věž postavenou roku 1949, do které byl zabudován nový elektrický těžní stroj. Nahradil parní těžní stroj. Ke dvoupatrové strojovně vede osobní výtah a schodiště umístěné v mohutnějším dutém pilíři. Postupně došlo k vydobytí bohutínského ložiska a v roce 1979 zde byla těžba rud ukončena. (Fotoarchiv Hornického muzea Příbram)

Dobře vypečené! Mňami, mňam...